Koně k nezkrocení

Recenze

Koně k nezkrocení
Tomáš V. Odaha 

Námět? Vasilij Šuškin. Hudba? Vladimír Vysockij. Vášnivý čtenář si jistě řekne, že se jedná o příliš těžký kalibr, aby se dal ukočírovat, ale vezme-li jej do rukou mistr divadelního řemesla, musí vzniknout dramatické dílo nevšední kvality. A Rodion Jurjevič Ovčinikov je opravdovou těžkou váhou mezi divadelními režiséry tak, že jeho dramatizace čtyř Šuškinových povídek s prology a intermezzy Vysockého navíc provedené s excelentími hereckými výkony a sugestivní scénickou výpravou, dávají diváku nahlédnout na samou podstatu ruské duše, která se před divákem beze studu otevírá dokořán. Jistě její podoby se mění s povahou a vnitřní sílou osobnosti a nabírá všech možných lidských podob a vlastností, které jsou však všechny spojeny v nerozlučný celek člověka, který, ať už dobrý či špatný, jedná impulsivně, srdcem, ztrácí v návalech citů rozum i reflex sebezáchovy. Prototypem Šuškinova hrdiny je vesnický člověk s každodenními starostmi, ale s vlastní tváří, která kontrastuje s maskami lidí, kteří odešli za vidinou štěstí do města, kde se stali dalšími příslušníky anonymního reje masek, které když jednoho dne zmizí, pro zbytek jako by ani nikdy neexistovaly.
Stjopka
Stjopka se jednoho letního dne objeví ve své rodné vesnici. Rodiče jsou překvapeni, protože jejich zavrženíhodný, ale milovaný syn měl být ve vězení ještě půl roku. A oslavuje celá vesnice, protože Stjopka se dnes vrátil, byl propuštěn pro dobré chování a nejvíc se raduje jeho mladší sestra, Němá, tak bezbranná svou prostou čistotou. A právě jen ona si všimne, jak bratr uprostřed oslav odejde s vesnickým policajtem, který už dávno, ví, že Stjopka utekl. Nemůže to pochopit a řve na něj: „Proč, proboha, proč? Vždyť ti už zbývalo jen několik měsíců!“ Ale Stjopka se musel chvíli toulat, nadýchat svobody, protože jeho duše nemohla jinak. Svými hereckými výkony navíc dílo podrhli Roman Groszmann (Stjopka), Tomáš Dastlík (Jermolaj, jeho otec), Eva Vetrubová (Němá, jeho sestra) a Jiří Hájek (Milicionář).
Chuť na život
Nikitič: Aspoň vás mohli trochu naučit, co má člověk dělat, když je v tajze sám… Ale to vás sem pošlou… Tch! (mávne rukou) Zrovna loni jsem našel jednoho takovýho, když roztál sníh. Taky mladíček. Zbalil se do deky a jakej byl. Zmrznul tam jak drozd. Já když budu v tajze sám, vydržím celou zimu. Hlavně mít patrony… a sirky.
Mladík: Ale radši vlezeš do chalupy, co?
Nikitič: Když tady stojí, co bych se válel ve sněhu? Co bych se trápil, ne? (pauza) Co jako hledáte?
Mladík: Osud.
Nikitič: Jo, kurva, osud. Vzít ho do svejch… jako úhoř! Už myslíš, že ho držíš… a kde je mu konec.
Mladík: Mluv, otče, mluv.
Nikitič: Mluvím… Takový dřevo… duše ta je jako dobrý dřevo:nech ho, nesahej na něj zbytečně sekerou nebo schne a schne až uschne a když uschne sám uschneš – přijde tesknota a nedozvíš se, odkud ten stesk. To je jako když z města přijedou lidi a střílejí z pušek: nalevo – napravo – bum, prásk. Na co přijdou: když samice – samice, když samec – samec. Jenom něco zabít. Za to jim ruce urvat, kurva. Zabiješ medvědici a zůstanou po ní dva malí. A chcípnou. Svinstvo – schladit si žáhu na zvířeti. A ty říkáš osud.
Nikitič, který ač nemá mladíkovo vzdělání, mluví a jedná vždy moudře, život ho naučil, ale nezkazil, narozdíl od mladíka, který mu za jeho předchozí dobrotu, ukradne pušku, i když ví, že bez ní nemůže přežít zimu. Nikitin jej v strašlivé vánici dohoní, odpustí mu a dá mu radu, kam se má jako uprchlý vězeň vydat. Ale mladík nemá Nikitinovu čistotu a čest a střelí jej do zad.
Opět vynikající sugestivní výkony Petra Halíčka (Nikitin) a Tomáše Dastlíka (Mladík) provázené skvělou scénou, že ani na chvíli nezapochybujete, že se nacházíte uprostřed té nejhroznější sibiřské vánice.
Geňka světák
Geňka, který ochutnal na jeden univerzitní rok městského života, již není schopen se vrátit zpět do normálního vesnického života. Hraje si na bohémského básníka, ale jen uboze napodobuje vzor, který snad v Moskvě zahlédl. Má pocit nadřazenosti nad ostatními, kteří nikdy nevyšli za hranice vesnice, ale své roli věří jen on sám, ostatním je pro smích a tak se stále snaží dopálit svého strýčka, který si začal uvědomovat strach z neodvratné smrti a stejně jako Geňka hraje roli, v kterou věří jen on sám, tentokrát však ve svatost svého života.
Geňka: Zdravíčko. (pauza) Co si strýčku uvěřil v boha, že jsi takový… Jako bys byl pyšný na to, že si… pokorný.
Strýček: Já nejsem pyšný, ale rozumím všemu tomu shonu. Všechno je jen shon, Genadiji.
Geňka: Jo, vy si jednoduše řeknete: všechno je jen shon… a šmytec.
Strýček: Všechno je jen shon! Marnost nad marnost a všechno je jen marnost.
Geňka: (Co?) Smrt je shon? Láska je shon? Marnost?
Strýček: Jsme tady jen hosté. Požijeme – půjdeme se zodpovídat za naše činy. Zamysli se nad tím, Genadiji, zamysli se nad tím: za všechno se budeme zodpovídat. Bezbožně žiješ. Víno piješ nestřídmě, kouříš, s ženskýma se taháš… Všechno to bude sečteno! Jsme jako kamera: žijeme a všechno se nahrává na film, všechno se natáčí… Cos vykonal, co sis myslel, kde`s šel proti svému svědomí – všechno na tom filmu bude. A až umřeš, ta kamera – tvé tělo – bude pohřbena a film vezmou a vyvolají a podívají se, jak si žil… Tak.
Geňka: Hm… No… ještě něco?… to je ale zajímavý. Tomu ale já bohužel uvěřit nemůžu. Ale jinak je to moc zajímavý. Začali i techniku používat, to je něco.
Své herecké umění zde ve zcela rozdílných rolích opět ukazují Tomáš Dastlík (Geňka) a Petr Halíček (Strýček Grýša).
Parchant
Střet naivních konsomolských budovatelů, kteří přijeli na venkov, aby ho pozvedli z bláta, ale nakonec musí před ním kapitulovat, protože v něm panují zcela jiné zákony, před kterými se nelze jako ve městě schovat do hnízdečka svého bytu a dělat mrtvého brouka. Tady se naopak v plném světle ukazují charaktery i vzájemný rozpor povah mladých manželů. Již nelze v přímém kontrastu s drsným ale krásným vyznáním parchanta Spirky Rastorguljeva dále předstírat vzájemné romantické poblouznění, které snad pokládali za lásku. Ale ani Spirka ve skutečnosti není zamilován, mladá učitelka měla být jen další v řadě. Při střetu učitele a Spirky vystřelí v tahanici puška a Spirka, domnívaje se, že jeho milá je mrtvá, zbaběle uteče. Když se s ní později střetává, oba dělají, že se neznají a vítězem milostného souboje se tak stává pragmatický manžel, který nemiluje, ale nezradil.
Opět provázeno skvělými výkony Jiřího Hájka (Spirka Rastorguljev), Romana Groszmanna (Učitel) a především Evy Ventrubové (Učitelka), která dokáže v každé své postavě dát zcela rozdílnou, ale přesvědčivě charakterově bohatou, tvář.
Použitá literatura:
       i.        Divadelní program hry Koně k nezkrocení, Marta: Brno, 2003.